Autem skrz jihozápad USA: Část třetí
Ve Vegas jsme se vzbudili kolem jedenácté, rovnou se odhlásili z hotelu a dali si rychlý oběd. Ondry brácha nám doporučil burgera v Shake Shacku, tak jsme ho šli vyzkoušet s kocovinou. Byl perfektní! V tomto řetězci se v Americe určitě zastavte.
Pak jsme koupili karton balené vody, nabrali palivo a vyrazili na cestu směr Mrtvé údolí. Sice jsme měli dostatek paliva pro sebe i pro auto, ale stejně jsme měli oba zvláštní pocit. Death Valley se to nejmenuje jen tak pro nic za nic. Téměř nic tam neroste a žije tam minimum tvorů. Čím víc do Mrtvého údolí vstupujete, tím víc cítíte takovou zlověstnou atmosféru.
Obzvlášť nekomfortně jsme se cítili, když jsme mířili odbočkou na vyhlídku Dante’s View. Jste bez signálu a máte v tu chvíli pocit, že jedete od lidí – mimo hlavní silnici. Hlavou se vám honí, že když píchnete kolo, budete tam trčet ve čtyřicítkách stejně dlouho jako v americkém hororu.
Opak je pravdou. Při příjezdu na vyhlídku jsme zjistili, že je tam těch projíždějících turistů poměrně dost. Minimálně 10 aut jsme určitě napočítali, jen jsme žádné zrovna nepotkali cestou. Po pár fotkách a pár minutách mimo klimatizaci jsme usoudili, že nám jedna vyhlídka na Mrtvé údolí bude zřejmě stačit. Je krásné to vidět, ale vracet se tam nebudeme.
Cestu do Národního parku Yosemite jsme měli napříč celým Death Valley, proto jsme na zajímavých místech ještě párkrát zastavili. Vystoupili jsme si i na maximu teploty, které bylo během naší návštěvy 49 stupňů Celsia. Další zajímavostí Death Valley je, že částečně leží pod hladinou moře. My jsme se nejníže ocitli v minus 82 metrech.
Po Death Valley jsme si to skrz postupně se oživující krajinu šinuli do Yosemite parku. Po dlouhé cestě v autě jsme se tentokrát ubytovali v Bridgeportu v motelu Walker River Lodge, což byla asi naše nejdražší noc během celého amerického tripu. Kvalitě to tedy neodpovídalo, ale v okolí brány do Yosemite parku volných ubytování zrovna moc nebývá a všechny se pohybují ve stejných hodnotách. Zpětně bychom si ale pro ušetření cesty raději vzali lehce dražší ubytování rovnou v Mammoth Lakes.
Do Yosemite parku se lze dostat jen pokud máte rezervaci předem. Nutno podotknout, že jsou ty rezervace dopředu poměrně plné. Obzvlášť v době letních prázdnin. Pokud chcete během cesty improvizovat stejně jako my, bude potřeba se hecnout a dát si velmi časného budíka. Branou parku můžete bez rezervace projet do šesté ranní hodiny. Platí to i pokud byste chtěli parkem jen projet. Naším cílem bylo nasát atmosféru parku, a zároveň ten samý den projet parkem a dorazit až do San Francisca.
Cíl jsme naplnili. Nicméně vstávat jsme museli už ve 4:30, abychom bránou projeli včas. Spolu s námi jela řada jiných, kteří měli zřejmě stejné potíže s rezervací vstupu. My jsme měli vstup zaplacený v rámci celoročního tiketu do všech národních parků USA, ale jiní se tímto projetím zbavili dokonce i povinného poplatku za vjezd. Při výjezdu na druhé straně je totiž kontrolní kabinka často prázdná.
V Yosemite národním parku jsme si pro dopolední výšlap zvolili kratší hike kolem řeky až na Vernal Falls. Zaparkovali jsme před sedmou ranní na jednom z posledních volných míst u Curry Village. Pak jsme si dali kafe a lehkou snídani na vzpružení a vydali se na svoz autobusu, který tam jezdí každých 12-20 minut a vozí turisty na začátky různých trailů.
Cesta k vodopádům Vernal Falls byla sice krátká jen několik kilometrů, zato byla hodně prudká. Celou dobu jsme konstantně stoupali a solidně jsme se zpotili. Spousta turistů svůj výlet končila už na polovině cesty u krásného mostu Vernal Falls Bridge. Pak se totiž cesta ještě významně více zkosila a pak vygradovala ještě přímo u vodopádu, kde se šlapaly obrovské schody kolem něj. Vyjít se dalo až na hoře u začátku vodopádu, ale hezčí a fotogeničtější pohled byl stejně od dopadu vody. Proto nezoufejte, pokud se vám nebude chtít vylézt až nahoru. Není to nutné.
Cestou zpět, přibližně kolem desáté hodiny, jsme žasli nad množstvím valících se turistů směrem k mostu. Díky tomu už chápeme výrazná omezení na vjezd do parku. Už při těchto počtech to tam bylo v poledne nesnesitelné. Hezká místa jsou tam totálně přelidněná. Po návratu do Curry Village jsme si rychle dali pizzu na půl. Tedy čekali jsme na ni hodinu, snědli jsme ji v mžiku. A pak jsme vyrazili dál směrem k San Franciscu. Byly to hektické poslední dny, takže jsme se i v řízení museli střídat a postupně odpočívat. Byli jsme opravdu hodně rádi, když jsme do San Francisca v podvečer konečně dorazili. Rovnou jsme si (řádně po americku) objednali donášku čínského jídla a zalezli do postele. Ve městě nás čekaly dvě noci, proto nebylo kam spěchat.
